[ Pobierz całość w formacie PDF ]
vaecko sama ustrojila, pøichystala, kolikrát za den v domeèku
byla, jí to u~ zevaednìlo, ale babièka, pøistoupíc k rakvi udì-
lala køí~ nad umrlou, klekla vedle na zem a modlila se. Dìti
dìlaly co ona Tak mi povìzte, jestli se vám to líbí a jestli jsme
to vaecko dobøe udìlali? ptala se paní myslivcová starostli-
vì, kdy~ babièka od modlení povstala. Více kvítí ani obrázkù
nedali jsme, proto~e jsem myslila, ~e vy jí budete chtít dát také
nìjaký dárek s sebou do hrobu. - Dobøe jste to udìlala, paní
kmotra, dobøe, pochválila babièka hospodyni. Paní mysliv-
cová vzala od dìtí kvítí a obrázky, kladouc to okolo tìla ze-
snulé. Babièka zatoèila rù~enec okolo ztuhlých rukou zemøe-
lé, dívala se jí dlouho do tváøe. To nebyla ji~ tváø divoká! Èer-
né ~havé oèi byly zavøeny, svit jejich uhasl. Èerný zcuchaný
vlas le~el sèesán a kolem èela co mramor chladného vinul
se èervený vìneèek jako páska lásky. Na tváøi nebylo vidìt
divoké cukání, co ji v hnìvu oaklivou èinilo; ale na rtech le~ela
poslední její myalenka, jako by zaleknuta na nich byla umøela,
- trpký úsmìaek.
Co tì asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udìlali? povídala
si babièka tichým hlasem No, u~ ti nikdo nenahradí, cos utr-
pìla; kdo je vinen, Bùh ho bude soudit, tys ve svìtle a v po-
koji. - Kováøka chtìla, abychom jí dali pod hlavu tøíaky, mu~ jí
ale dal mech; bojím se jen, aby nás lidé nepomluvili, a její pøí-
buzní dokonce, ~e jsme si ji vzali na starost a jen tak ledabylo
odbyli, starala se paní myslivcová. - Nic nepomù~e malova-
né lù~e, Milá paní kmotra, nemìjte ~ádnou starost a nechte
lidi mluvit. Po smrti zaobalili by do zlatohlavu, a za~iva
se nezeptají: èlovìèe, co je ti? Nechte jí jen tu zelenou pod-
hlavnièku, v~dye patnácte let na jiné nelíhala, doslovíc vzala
babièka kropáèek, pokropila ji od hlavy do paty tøikrát svì-
cenou vodou, udìlala køí~, kázala dìtem toté~ uèinit a tiae
opustili zahradní domek. Za Rýznburkem v romantickém údolí
u bouaínského kostelíèku, jej~ nìkdy Turynský pán
za uzdravení své nìmé dcery vystavìt dal, je høbitov; tam po-
chovali Viktorku. Na hrob zasadil jí pan myslivec jedli. Ta je
v zimì v létì zelená, a ona je mìla ráda, øekl babièce, kdy~
o ní mluvili spolu. Nezapomnìlo se na Viktorku, aè neznìla
víc její ukolíbavka u splavu, aè byla jeskyòka prázdná, jedle
pora~ené; Viktorèino neaeastné jméno znìlo v okolí dlouhá
léta v smutné písni, kterou slo~ila o ní Bára ~ernovská.
XVIII
Komtesa podr~ela si babièèinu podobiznu a podobizny
vnouèat jí odevzdala, z nich~ mìli rodièe velkou radost, ale
babièka nejvìtaí; komtesa znala vlo~it do tìch tváøí duai, a bylo
pravda, co babièka ka~dému, komu je ukazovala - a musely
je vidìt vaecky známé -, øíkala: ,,Jen ústa otevøít a mluvit.
Mnohdy øíkávala po letech, kdy~ u~ vnouèata z domu byly. Není
to ovaem mezi sprostým lidem zpùsob, aby se dávali malo-
vat, ale nadarmo to není. Já sice dobøe pamatuju, jak který
vypadá, ale pøijdou léta, èlovìku pamìe bledne, podoba
se ztrácí z mysli. Pak je to radost, kdy~ se mohu na ten obrá-
zek podívat.
Vozily se poslední paenièné mandele z panských polí. - Po-
nìvad~ se vìdìlo, ~e paní knì~na dlouho zdr~et se nemíní
na panství, spìchajíc komtesou do Itálie, urèil pan správec
slavení ob~ínek ke konci paenièních ~ní. Kristla byla nejkrás-
nìjaí dìvèe v celém okolí, vaecka zpùsobná; babièka dobøe
hádala, zvolili ji, aby podala paní knì~nì vìnec. Za dvorcem
bylo veliké prostranství dílem trávou porostlé, dílem byly
na nìm vyrovnány vysoké stohy slámy. Na trávník vztyèili chlap-
ci vysokou tyè okráalenou chvojem, pentlemi, vlajícími èerve-
nými aátky jako praporeèky . Mezi chvojem bylo plno polního
kvítí a obilních klasù. Okolo stohù udìlali lavice, z chvoje be-
sídky vystavìli, okolo okráaleného stromu udupal se mlat
k tanci. Babièko, babièko, pravila Kristla, vy jste mne po celý
èas tìaila, já v slovu vaaem jen ~ila; Mílovi poslala jsem plnou
náruè nadìjí, máme u~ ob~ínky, a posud nevíme, èeho
se nadít. Povìzte mi, prosím vás, nebyla to jen tìaínská jabl-
ka, je~ jste nám ukazovala, abychom snáze odvykli? Bylo
by nemoudré chtít vás na ten zpùsob tìait, bláhové dìvèe.
Co jsem øekla, v tom stojím. Zítra se pìknì pøistroj, paní knì~na
to má ráda. Beztoho, budu-li ~iva a zdráva, ~e se tam pøijdu
podívat, pak, kdy~ se mne budea ptát, budu ti moci povìdít
pravdu, odpovìdìla babièka dìvèeti a usmála se. Ovaem,
ona vìdìla, jak se s Mílou ustanovilo, a kdyby nebyla knì~nì
[ Pobierz całość w formacie PDF ]